Partnerství měst má smysl v případě, že je završením přátelství měšťanů

Jestliže města a obce uzavřou mezinárodní partnerství proto, že se spontánně setkávají skupiny obyvatel - studenti, sportovci, hasiči, obchodníci a poté na takovou aktivitu navážou radnice, má takové partnerství smysl a zpravidla se velmi účinně rozvíjí. Jestliže ale takové partnerství uzavře jaksi "shora" radnice s tím, že se tak lépe podojí bruselský penězovod, skončí společné aktivity právě vyčerpáním peněz na měkké projekty, dvěma či třemi výlety do zahraničí a společnou fotkou nad podpisovým archem smlouvy.

Toto své přesvědčení jsem si znovu ověřil před několika týdny, kdy jsme ve Velkém Meziříčí hostili delegaci z chorvatského Tisna a jejich návštěva byla zakončena právě podpisem smlouvy o partnerství. Celá myšlenka mezinárodní spolupráce s Chorvaty vznikla právě odspodu. Nejprve tím, že přímořské městečko objevili obyvatelé našeho města jako hezké klidné místo pro dovolené. Potom navázáním obchodní spolupráce mezi jednotlivci a následně i osobního přátelství mezi všemi, kdo se takových aktivit účastnili. Smlouva tedy nebyla začátkem, ale naopak přirozeným završením dávno vzniklého partnerství a spolupráce.

Vzápětí poté se naše nejrůznější spolky a firmy začaly právem domáhat aktivizace přátelství s Itálií a Švédskem, které byly uzavřeny už hluboko v minulosti. A vypadá to, že spousta nápadů nakonec opět aktivitou zdola nakonec dojde i uskutečnění.

Ne všechno, co má něco společného s Bruselem je tedy od ďábla. A ne všechno, co Brusel zafinancuje, je úplná hloupost. Je totiž jedno, jestli na současný proces získáme nějakou evropskou dotaci - ta může věc jen usnadnit, či urychlit. Není ale jedno, jestli je přátelství přirozené, nebo bruselskými dotacemi uměle vyvolané.

Radovan Necid, 2012